Pronásledovaná, zasnoubená a vdaná…

Pod tímto názvem probíhá až do 7. října 2018 v pobočce muzea na Judenplatz výstava o osudech třinácti žen, které se snažily už před rokem 1939 tzv. „falešným manželstvím na papíře“ s cizincem uniknout smrtonosným rukám nacistů. Tato manželství byla uzavírána jen pro forma, ze solidarity, z přátelství, nebo i za finanční odměnu.

Ženy žijící v exilu v Rakousku se vdávaly, aby získaly nové státní občanství nebo přístup na pracovní trh. A tyto praktiky přetrvávají v mnoha evropských zemích dodnes. Výstava poukazuje na různé aspekty formálního manželství. Stella Kadmon se zachránila v tehdejší Palestině, ale známá houslistka Alma Rose skončila v koncentračním táboře Osvětim. Malý výběr osudů židovských žen, z nichž většina přežila šoa, dokumentuje i osudy rodinných příslušníků, kteří byli většinou zavražděni. Ženy o tzv. falšovaných manželstvích otevřeně nemluvily, mnohé to braly jako součást své životní cesty a jako jedinou možnost záchrany.

Papíroví manželé měli cizí státní občanství, a tehdy bylo automatické, že manželka po svatbě získala občanství manžela. Nezřídka se stávalo, že papírový manžel si najednou začal nárokovat i právo na manželský sexuální život, a to ženám přinášelo obrovské psychické a fyzické napětí. Bály se že, pokud požadavky nesplní, budou prozrazeny policii. Rozvod a vyhoštění znamenalo tehdy jistou cestu na smrt.

Pro zajímavost dodávám, že Rakouská republika změnila přistěhovalecký zákon až v roce 1983. Od té doby je možné, že manžel cizinec může získat občanství po manželce.

Zákon se však stále mění a kritéria na udělení státního občanství jsou stále přísnější, čekací doba se pohybuje podle občanství manžela (EU nebo třetí země od 6 do 10 let).

Dnes není možné spolehlivě dokázat, kolik žen se tzv. papírovým manželstvím zachránilo, většina se o své „temné“ minulosti nešířila. Velkým problémem pro tyto ženy bylo i znovunabytí rakouského občanství, jakkoliv byly cizinkami. Často se to podařilo až druhé nebo třetí generaci. Rakouská vláda uzákonila speciální pravidla pro oběti holokaustu a jejich potomky nejen v oblasti finančního odškodnění, ale i pro udělení občanství.

„The place to be“ salony – místo emancipace

Tato výstava je také pořádána Židovským muzeem. Je umístěna v Museu Dorotheergasse a potrvá do 14. října.

Dnes známe networking čili navazování kontaktů osobních i pracovních po internetu, v minulosti však tuto roli plnily vídeňské salony. Svůj vrchol zažívaly v letech 1780 až 1938. Jednalo se často o otevřené židovské domy, kde hostitelky poskytovaly možnost komunikace a společenského života. Zvláště pro ženy se tak otevíraly dveře do veřejného života, byl to začátek emancipace. Salony nabízely ženám i rozvoj kritického myšlení a společenské angažovanosti. V neposlední řadě byly i podporou občanského života a rozvoje vzdělanosti pro střední vrstvu. Dříve bylo podobné setkávání a tříbení názorů vyhrazeno pouze šlechtě.

Výstava představuje salony Fanny Arnstein, která do Vídně přivezla první vánoční stromeček, Josefiny Wertheimstein, reformní salon Berthy Zuckerkandl a Eugenie Schwarzwald jako kultivovaná místa politiky, kultury a byznysu. Salony současně fungovaly také jako seznamovací burza potenciálních partnerů.

Podobné salony existovaly během druhé světové války v emigraci v USA nebo ve Velké Británii. Po válce se tradice salonů neobnovila. Nahradily je nové techniky komunikace a dnes tuto roli zastává zejména internet.

JANA TCHABANA-LÖWBEER Vídeň