Nastupoval jsem po konzervatoři do divadla. O prázdninách mi zavolala produkce České televize a nabídla mi roli v dabingu dětského kanadského seriálu. Hlavní osou příběhu byl kluk se psem, do něhož se převtělila duše mrtvého strýčka – toho daboval starší herec Luděk Eliáš. Při čekání na další dialog, v místnosti jakési herecké střídačky, jsem si všiml vytetovaného čísla na předloktí mého kolegy. Ve své mladické zvědavosti jsem se chtěl nějak nenápadně zeptat, nějak začít debatu o druhé světové válce, ale bál jsem se, jestli je to vhodné, jestli pana Eliáše nějak neurazím. A tak náhle, když z místnosti odešel další z kolegů a nastalo takové jisté ticho, jako když se hledá téma k hovoru. Tak jsem cítil, že nyní je ta pravá chvíle, příležitost něco se dovědět, hlavou mi probíhalo několik verzí, jak začít rozhovor, a náhle ke svému vlastnímu zděšení ze mne vypadla otázka: Pane Eliáši, to číslo… na ruce… to je pravé?“ Luděk se pousmál a s letmým pohledem na své předloktí odvětil: „Myslíš tohle?“ Přikývl jsem. Snažil jsem se rychle najít lepší otázku:

„Tak to jste měl štěstí?“ Opět se pousmál a dodal: „Ne jedno, tisíce malých či větších štěstíček.“ Tak začalo naše přátelství v polo- vině devadesátých let.

Někdy v době našeho setkání se v Praze uskutečnil pochod byť nepočetné skupiny, ale nebezpečné ve své symbolice, s pochod- němi a bubny. A dali si hodně práce, aby vypadali co nejvěrněji své fašistické před- loze. Luděk se rozhodl, že jeho povinností je přispět k výchově mladé generace, a začal neúnavně jezdit po středních školách s před- náškami o holokaustu. Jako herce mě zají- malo také vyprávění o Terezínském divadle, kde mladičkému Luďkovi učarovalo herectví, a tak po válce už měl základy řemesla pro své budoucí profesní poslání. Každým rokem jsem za ním jezdil na oblíbenou chatičku do Nové Vésky u Moravského Berouna. U sklenky dobrého vína jsme hovořili o všem možném. Největším příběhem jako z hollywoodského filmu bylo jeho seznámení s životní láskou. Ve svém příběhu ji označoval jako velmi hezkou slečnu, kvůli které začal chodit na ilegální schůzky mladých levicových intelektuálů v Terezíně. Ale zprvu moc úspěchu neměl, neb „hezká slečna“ ho považovala za kluka z buržoazní rodiny. Jako zázrakem se po válce opět setkali, aby se mohli vzít a vychovat dvě děti. Zajímavostí je, že kdyby se Nicholasovi Wintonovi podařilo odvézt z Prahy děti i prvního září 1939, tak by se Luděk se svou ženou nepotkal, neb byla součástí skupiny dětí z již nerealizova- ného záchranného transportu do Londýna. Jistý okruh se uzavřel, když Luděk přijal můj návrh stát se čestným členem světové charitativní organizace Rotary International, mezi něž patřil také Nicholas Winton.

Pár týdnů před 95. narozeninami Luděk Eliáš odešel… Před rokem jsem mu na zahrádce jeho chaty říkal: „Luďku,  nekuř!“ A on se ptal: „Proč?“ Řekl jsem: „Chtěl bych, aby ses dožil vysokého věku.“ Na tak skvě- lého a moudrého člověka bylo i těch bez- mála 95 let málo. Pochopil jsem slova mého kamaráda herce Ondřeje Vetchého, který při zprávě o úmrtí Arnošta Lustiga řekl: „Dospělí lidé odcházejí. Jen my, děti, tady zůstáváme.“

VLADIMÍR POLÁK herec, přítel a kolega  pana L. Eliáše