Letos připadl 9. den měsíce avu na šabat. Vzhledemk tomu, že o šabatu je zakázáno se postit a pohroužit se do smutku, tak jsme držení půstu posunuli o den. Půst zahajujeme ještě před astronomickým koncem šabatu 21. července ve 21 hodina držíme jej až do východu hvězd v neděli 22. července ve 21.50. Devátý av je nejsmutnějším datem židovského kalendáře.

Tento den roku 586 př. o. l. zbořili babylonští dobyvatelé první jeruzalémský Chrám, který nechal postavit král Šalomoun, a roku 70 o. l. pak Římané pod Titovým velením zbořili i druhý Chrám. Od té doby byla snaha o jeho znovuvybudování, zvláště pak za vlády císaře Juliana, křesťany zvaného Apostata (361–363), jenž stranil svým židovským poddaným. Bohužel, snaha nebyla korunována úspěchem. Císař vládl velmi krátce na to, aby mohl realizovat své smělé plány, mezi něž patřila i reálná podpora myšlenky znovuvybudování jeruzalémského Chrámu. Císař Julian zemřel na následky zranění na svém tažení proti Peršanům. Poté se myšlenka na zbudování nového, třetího Chrámu přenesla do doby eschatologické čili do חישמה תומי neboli do dnů příchodu Mesiáše.

Jeruzalémský Chrám (שדקמה תיב) byl nejen místem přinášení obětí Hospodinu a místem modliteb, ale byl též střediskem učenců, v jeho tesané síni zasedal San- hedrin – soudní a zákonodárný sbor. Dnes bychom mohli říci, že Chrám byl také centrem svébytné židovské kultury a z velké míry i symbolem nezávislosti židovského království reprezentovaného v epoše prvního Chrámu Davidovou dynastií a později, za dob druhého Chrámu, dynastií Hasmoneovskou. Zboření obou Chrámů, ale i následný galut (vyhnanství), jsou v naší tradici považovány za trest za naše hříchy. Modlitba musaf pro sváteční dny začíná slovy: ונילִ גָּ וניאֵ טָ חֲ  ינֵ פְּ מִ וּ םילוכיְ ונחְ נַ אֲ  ןיאֵ וְ ונתֵ מָ דְ אַ  לעַ מֵ  ונקְ חַ רַ תְ נִ וְ ונצֵ רְ אַ מֵ …ךָ תֶ ריחִ בְּ תיבֵ בְּ וניתובוח תוׂשעֲ לַ – Ale kvůli našim hříchům jsme byli vyhnáni z naší země a usazeni daleko od naší půdy. Nemůžeme plnit své povinnosti v domě Tebou vybraném…

V talmudickém traktátu Joma 9b se uvádí příčiny, pro něž byl Chrám zničen. První Chrám byl zničen kvůli třem hříchům, které se v oné době mezi lidem Izraele rozmohly: modloslužba (הרז הדובע), smilstvo (תוירע יוליג) a krveprolití )םימד תוכיפש(. Avšak – kdy se zabývali učením Tóry a plně- ním micvot v době druhého Chrámu? Tehdy byl zničen pouze pro jednu jedinou příčinu, a tou byla vzájemná a ničím neopodstatněná nenávist (םניח תאנש), která se mezi lidmi rozmohla. Z toho se učíme, že panuje-li mezi lidmi taková nenávist, odpovídá svou tíhou třem předešlým hříchům dohromady. Klasický příklad o neopodstatněné nenávisti, kvůli níž byl zničen druhý Chrám, nalezneme v traktátu Gitin 55b−56a v příběhu o Kamce a Bar Kamce.

Smutek po zbořeném svatostánku židov- ského národa trval a trvá téměř dva tisíce let. Podobně trvá i víra a naděje, že jednou, při příchodu Mesiáše, bude znovuvybudován věčný Chrám.

Chasidští učenci o zboření a obnově Chrámu

Tragédií galutu, ale i nadějí na konec utrpení židovského lidu, se velmi intenzivně zabývali chasidští učenci v 18. století. Jedním z nich byl i rabi Elimelech.

Rabi Elimelech z Lyženska vyprávěl pří- měr, který slyšel od Velkého Magida Dov Bera z Meziřiče (1704–1772), který hovořil o tom, proč dnes, když se nacházíme v hořkém vyhnanství, vidíme lidi, kteří jsou prodchnuti duchem Božím více než kdysi za dob proroků. K tomu, aby v oněch dávných dobách dospěli k prorocké úrovni, potřebovali tito lidé velkou duchovní přípravu a odloučenost od vnějších rušivých vlivů. Čemu se to podobá? Mocnému a milovanému králi sídlícímu v královském paláci uprostřed hlavního města své říše. Královský palác vynikal nádherou, přepychem, a jeho chloubou byly nesčetné výstavné sály a komnaty.

Jednoho dne zavítal do královského paláce prostý člověk, který svého panovníka miloval, a požádal krále, zda by se nechtěl zúčastnit vynikající hostiny, kterou na jeho počest přichystal ve svém skromném domě. Král však odmítl, neboť se mu zdálo nedůstojné odejít ze svého nádherného paláce a přijmout pohostinství ve skromném příbytku prostého člověka, byť ho tam čekala vynikající hostina.

Jinak je tomu, když je král na dlouhé cestě a jeho sluha má povinnost se postarat o místo, kde by král mohl složit hlavu a nabrat sil na další část cesty. Samozřejmě, že si král mnohdy nemůže cestou vybrat luxusní místo k odpočinku. Když se mu však naskytne prostý a čistý zájezdní hostinec, nepohrdne jím a ubytuje se v něm, aby si tam přes noc odpočinul a nabral nových sil.

Podobně tomu bylo i v dobách existence jeruzalémského Chrámu. Rozprostírala se tam Boží přítomnost (הניכש). Odtud vychá- zelo zázračné Boží světlo do všech končin světa. A právě proto, aby se v člověku zjevil Boží duch a on dosáhl prorockého stupně, musel takový jedinec na sobě velmi dlouho a usilovně duchovně pracovat. To ještě umocňovala zvláštní období roku, například když se v Chrámu o prvním dni svátku Sukot slavila Radost čerpání vody (תיב תחמש הבאושה), tak spolu s tím mnozí jakoby do sebe vstřebávali prorockého ducha.

Dnes však, kdy se nachází národ Izraele v trpkém vyhnanství a je zadupán do prachu, Boží imanence (הניכש) hledá místo k odpočinku. A tehdy, když nalezne prosté, skromné, avšak čisté bezhříšné místo, tam Boží přítomnost zakotví.1

9. av není jen dnem zničení prvního a druhého Chrámu.

Židovská tradice a historie uvádí ještě další tragické události spojené s tímto datem.

Chronologicky první událostí, která se stala taktéž 9. avu, byl návrat zvědů, které Mojžíš čtyřicet dní před tím vyslal do kenán- ské země. (Viz Numeri 13‚25 a dále.)

9. avu roku 132 byla na příkaz římského místodržitele a se souhlasem císaře Had- riana rozorána půda Jeruzaléma, a tak se naplnilo Jeremjášovo proroctví (viz Jeremjáš 26‚18: …שרחת הדש ןויצ – Sijón bude zorán jako pole…). To byl začátek jeho velkolepé přestavby v římském pohanském stylu. Město dostalo nový název Aelia Capitolina na počest římského boha Jupitera Kapitolinského a na Chrámové hoře se později tyčil nový pohanský chrám.

9. avu roku 135 Římané dobyli poslední bar Kochbovu pevnost Bejtar, což znamenalo úplnou porážku druhého proti-římského povstání.

9. avu roku 1290 za vlády krále Eduarda I. začalo masivní vyhánění Židů z Anglie. Všech šestnáct tisíc Židů muselo do 1. listo- padu onoho roku z Anglie odejít.

9. avu roku 1306 za panování krále Filipa IV. Sličného museli všichni francouzští Židé, již dříve oloupení o veškerý svůj majetek, opustit zemi.

9. avu roku 1492 bylo datum, do kdy podle ediktu Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské museli opustit všichni Židé území Španělska. Jen ti, kdo se nechali pokřtít, mohli jakožto „christianos nuevos“ (noví křesťané) zůstat. Tito se však stávali lehkou kořistí inkvizice, která je pronásledovala a vinila z hereze, z tajného vyznávání jejich původní židovské víry. Mnozí z obviněných končili v plamenech auto-da-fé.

Mesiáš se narodí 9. avu

Tragické datum devátého avu prochází naší historií od dob Mojžíše až do počátku novověku. Jednu velmi pozitivní stránku toto neblahé datum ale přece jen má, neboť tradice nás učí, že tohoto dne se narodí Mesiáš )חישמ(.V Pláči 1‚2 se uvádí: Ze všech jejích milov- níků není nikdo, kdo by ji potěšil.

Řekli, že ten den, kdy vešli nepřátelé do města a zbořili Chrám, jeden Žid oral pole nedaleko Jeruzaléma. Tu si všiml, že kráva, s jejíž pomocí oral, si naráz lehla na  zem a odmítala vstát a orat. Muž ji začal bít,  aby ji donutil vstát a orat, avšak kráva jej neposlouchala a odmítala se hnout ze země a pokračovat v práci. Tu onen muž slyšel hlas: „Co ti je do té krávy, nech ji, neboť ona křičí pro Chrám, který byl dnes spálen.“ Muž si okamžitě na sobě roztrhl oděv, začal si na znamení smutku rvát vlasy a hlavu si posypal popelem a rozplakal se. Po dvou či třech hodinách kráva najednou sama od sebe vstala, začala tancovat a byla veselá… Velmi se chování krávy podivil, a náhle opět slyšel hlas, který mu říkal, že v tu hodinu se narodil Mesiáš. Poté, co uslyšel zvláštní hlas, umyl si obličej a radostně šel domů.2

Kdy však Mesiáš přijde a přinese židov- skému lidu úplné vykoupení )המלש הלואג(, to nikdo z nás neví, byť jeho příchod očekáváme každým dnem…

RABÍN DANIEL MAYER

1 – Podle díla Pe’er la’ješarim; Noam Elimelech 4, 21. 2 – Podle midraše ב‘ חסונ ,אטוז הכיא – Buberova sbírka